Kapitola 32 - Chyba, potíže a odhodlání (část 2)

Část 2

V záznamech gildy jsme vyhledali poslední dokončenou zakázku Smrtelného Konce. Pracovnice u přepážky se neptala na důvod.

Vypadá to, že Nokopara to nedělá poprvé.

Míříme zpět k domu člověka, co tu zakázku zadal.

„Radím vám, abyste se mě nepokoušeli zabít v nějaké temné uličce, jasný?” řekne Nokopara s pohledem na Ruijerdovi a Jarilovi.

Z Ruijerda vystupuje obrovské množství vražednosti, to se ho Nokopara nebojí? Nebo je už možná na takovou vražednost zvyklý.

„Jestli zemřu, tak to můj parťák nahlásí v gildě. Já jsem jiná sorta než vy céčkaři. To já jsem povýšil na řád B.”

Ta poslední věta je očividně bluf. Ani Nokopara nevěří, že je schopen vyhrát proti pěti lidem. Nehledě na to, jak moc nás zažene do kouta, ani on nechce zemřít.

Ale i tak, přemýšlí moc povrchně. Kdybych já byl na jeho místě, tak bych s sebou vzal aspoň jednoho strážného.

„Už jsme tu, už jsme tu.”

První dům.

Je to chaloupka, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Poté, co zaklepeme, z domu vyjde zdánlivě zatvrzelá stařenka. Má orlí nos a na sobě černou róbu. Zdá se mi, jako by zevnitř domu vycházel nasládlý pach a s největší pravděpodobností vyrábí bonbony neruneruneru (pozn.: krátká reklama zde :)).

Když se ta stařena podívá na Nokoparu, zatváří se podezíravě, ale když spatří Veskel, usměje se.

„Ale, není to Veskel? Proč jsi sem přivedla tolik lidí? Aha, to jsou členové [Smrtelného Konce Ruijerda]?”

Nokopara na nás šokovaně hledí. Vidí, že stařenka se dívá za Veskel. „Ha!” zasměje se. „Stařenko, podvedli tě. Tohle nejsou lidi ze Smrtelného Konce.”

„He?” Stařenka po Nokoparovi střelí pohledem a uchechtne se. „Jak mě podvedli?”

„Jak, no...”

„Veskel u mě doma zabila všechny brouky. Co se dalo čekat od rasy Zumeba, potom jsem tu neviděla ani jednoho brouka.”

Vypadá to, že Veskel v tomhle domě splnila nějakou zakázku. Když tak o tom přemýšlím, Ruijerd to zmiňoval po svém špehování.

„Dokud děláte věci pořádně, tak mi nevadí, jestli jste skuteční [Smrtelný Konec].”

Nokopara není jediný, koho to překvapí, skutečný zmiňovaný taky nasadí překvapený výraz.

„A-ale...”

„Už moc dlouho žít nebudu, kdybych se s ním mohla potkat ještě před svou poslední poutí, tak budu ráda.”

Už jsi ho potkala.

Nokopara v šoku doširoka rozevře oči a rozmrzele se obrátí na Veskel. „Veskel! Ty potvoro, ukaž mi tvojí kartičku dobrodruha!”

Veskel vypadá trochu zaraženě, ale zeširoka se zašklebí. V rukách drží kartičku, na které je napsáno [Smrtelný Konec].

„Cože! V-vy zatracení mizerové, to mě tady vodíte za nos...!”

Pozdě, P-lovci už neexistují.

Když si to zkontroluje, tak možná ještě budou v záznamech gildy, a pokud to vezmeš ještě trochu dál, tak možná tam budou nějaká porušení pravidel. Ale nezdá se, že by to Nokoparu napadlo.

„Zatraceně! K dalšímu domu!”

Do gildy jsme se nevrátili.

Ješitně jsem se usmál a následoval Nokoparu.

---------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>