Kapitola 28 - První zakázka (část 4)

Část 4

Začal jsem si ty tři lidi prohlížet.

Muž A, magická rasa.

V očích nemá žádné bělmo, má složené oči (jako u hmyzu) a vypadá nechutně. Je to ten chlápek, co tak vyváděl. Budí dojem surového člověka, co je zvyklý na bitky. Zdá se mi, že jsem název té rasy viděl v Roxině slovníku, ale nedokážu si ho vybavit.

Vzpomínám si jenom na to, že jejich sliny jsou jedovaté, a když jsem to tehdy četl, tak jsem měl otázku, a to: co se stane, když musí někoho políbit.

Muž B, magická rasa.

Jeho hlava vypadá jako od ještěrky a vypadá trochu jinak než strážce u brány. Jelikož má ještěrčí tvář, tak nedokážu odhadnout, jak se tváří. Ale v jeho očích se zrcadlí rozum a je ostražitý.

Žena A, magická rasa.

Má oči podobné složeným hmyzím očím a její vyděšený výraz vypadá vážně nechutně. Ale má celkem pěknou postavu, takže se to tak nějak nuluje.

No, je k ničemu na ně jen tak zírat. Pokud je chci vyslechnout, koho si mám vybrat? Kdo mi s největší pravděpodobností odhalí všechny informace, co potřebujeme, muži nebo žena?

Žena A vypadá, že je vyděšená, možná když jí trochu pohrozíme, ke všemu se přizná. Ne, ženy mají sklon lhát. Aby přežila, mohla by vymyslet nějaké lži, co by s případem nijak nesouvisely. Ačkoli si nemyslím, že všechny ženy na světě jsou takové. Přinejmenším slečna Eris taková není.

Ale pokud si ty lži vyslechnu a naštvu se, tak nebudu schopen rozpoznat pravdu od lži. Takže žena A je mimo.

Takže kterého chlápka si mám vybrat?

Co třeba muž A? Zdá se, že se snadno rozčílí, a ze všech tří je nejsilnější a taky má na tváři jizvu. Mám pocit, že ze všeho nejvíc mu jde boj a má prostou mysl, a dokonce mi řekl: „Co to kruci děláš” a „Dej ty pouta pryč”.

A co muž B? Moc tomu jeho výrazu nerozumím a velmi pečlivě nás sleduje. Nevypadá hloupě a pokud to není hlupák, tak by v téhle situaci mohl vymyslet nějakou lež.

Vyberu si muže A.

Jelikož předtím snadno ztratil nervy, mám pocit, že s trochou provokace a navádění nám odhalí důležité věci. No, pokud to nebude fungovat, tak máme ještě další dva lidi, co můžeme vyslechnout. Odstranil jsem muži A látku z úst, ale nic neříká, jen na mě zírá.

„Mám pár otázek, na které se chci zeptat, a chci, abys mi odpověděl upřímně, a já tě ne--- co?!”

Najednou do mě kopl, až jsem odletěl, částečně za to mohla moje nestabilní rovnováha, protože jsem k němu přiklekl. Letím dozadu a převalím se po zemi, hlavou jsem udeřil do zdi. Mám pocit, že vidím hvězdičky.

Zatraceně, to fakt bolí.

Tenhle člověk je vážně prostý hlupák. V téhle situaci se opovážil kopnout člověka, co ho zajal, zdá se, že pravděpodobně vůbec neuvažoval o tom, co se stane, když se naštveme.

„Ech? Hej! Přestaň!” vykřikla Eris a já okamžitě vyskočím na nohy. Během toho okamžiku, co jsem přemýšlel, se ten chlap zbavil pout.

Muž A pravděpodobně dělá něco s Eris, snaží se Eris zajmout pod Ruijerdovým dohledem...

„Co...?!”

Ne, moje oči vidí, že krátké kopí bodlo muže A do krku. Ruijerd muže A jedním bodnutím zabil a Eris jej sleduje s čirým údivem.

Než to kopí vytáhne, zakroutí jím a všude se rozstříkne krev, stěny jsou pokryté karmínově rudými flíčky. Muž A se skutálí po zádech dozadu, tváří praští do země a z hrdla mu neustále prýští krev. Krev pomalu vytéká zpoza jeho zad a šíří se po zemi do červené louže.

Ve vzduchu se vznáší pach krve.

Tělo toho muže sebou ještě jednou otřese a pak už se nehýbe.

Zemřel. Nevydal ani hlásku a zemřel, Ruijerd ho zabil.

„P-p-proč jsi ho zabil?” Hlas se mi začíná třást.

Není to poprvé, co vidím mrtvého člověka. Ghyslaine jednou zabila, aby mě zachránila, ale tohle je trochu jiné. Proč se celý třesu a srdce mi přetéká děsem?

Co se děje, čeho se bojím?

Bojím se, že někdo umřel? To není možné, na tomto světě je smrt na denním pořádku, a já to dobře vím. Ale i když tomu moje mysl rozumí, možná je to ve skutečnosti jiné, když to vidím poprvé? Ale pokud je to takhle, proč jsem nic necítil, když Ghyslaine zabila toho únosce?

„Protože kopl do dítěte,” řekl Ruijerd lhostejně, věcným tónem.

Ach, aha. Teď tomu rozumím, nebojím se kvůli tomu, že někdo zemřel. Já se bojím Ruijerda, který ho zabil tak přirozeně jako vlastní dech. Ačkoli kopnutí je jenom maličkost.

[Lidská rasa a magická rasa má ve svém selském rozumu spoustu odlišností. Někdy může jedno jediné slovíčko způsobit hádku.]

Správně. Co když Ruijerd namíří své kopí na mě? Tenhle muž je neskutečně mocný, dokonce silnější než Ghyslaine, dokážu nad ním vyhrát jen se svou magií?

Měl bych být schopen odporovat. V duchu jsem si představoval mnoho bitev proti lidem, co jsou zvyklí na boj zblízka. Paul, Ghyslaine a Eris. Tihle lidé kolem mě jsou experti na boj zblízka a Ruijerd je pravděpodobně ten nejsilnější z nich. Proto nemám tu sebedůvěru, abych řekl, že jsem schopen zajistit si [Vítězství], ale pokud mne opravdu chce zabít, pak mám spoustu způsobů, jak odolávat. Ale co když se vrhne po Eris? Dokážu ji vůbec ochránit?

Nemožné.

„N-nemůžeš ho zabít!” To jsem řekl v panice.

„Proč ne? Je to špatný člověk, ne?”

Když mě Ruijerd vyslechl, hrozně to s ním otřáslo, z hloubi svého srdce to vůbec nechápe.

„Protože...”

Jak to mám řádně vysvětlit?

Co chci, aby Ruijerd udělal?

Ale když to vezmu od začátku, proč musel toho člověka zabít? Já nemám dobré srdce a rozhodně si opovržlivě odfrknu nad člověkem, co říká něco jako „nemůžeš zabíjet lidi”.

Když umřeli moje rodiče, byl jsem přesně takový. V duchu jsem si říkal, jak bledou mám před sebou budoucnost, a taky „co má se mnou ten pohřeb co dělat” a v porovnání s pohřbem bylo uspokojení mých tělesných potřeb důležitější.

Pokud řeknu takovou nějakou výmluvu jako „nemůžeš zabíjet lidi”, moje vlastní osobnost smysl a obsah té věty překroutí.

„Existují důvody, proč ho nemůžeš zabít.”

Třesu se. Vzpamatuj se!

Zrovna teď nevím, co mám dělat, nejdřív se musím vzpamatovat a pak můžu přemýšlet.

Ze všeho nejdřív, proč se třesu? Protože se bojím. Od začátku jsem si myslel, že Ruijerd je laskavý muž, ale tak snadno zabil člověka. Pevně jsem věřil tomu, že všechno o Supardech je jen nedorozumění.

Mýlil jsem se.

Ačkoli nevím, jaká ta rasa ve skutečnosti je, Ruijerd takový rozhodně není. Od Laplacovy války dál zabíjel nepřátele a tohle je pro něj jen další incident.

Taky existuje možnost, že jednou svoje kopí namíří proti mně nebo Eris, a nemáme jak tu možnost redukovat.

Nejsem tak nevinný člověk, jak si Ruijerd myslí. Dříve nebo později jej svými slovy rozzuřím. Tehdy si prostě nebudu všímat toho, že se možná rozzuří, protože na to určitě dojde, pokud budeme mít rozdílné názory. Takový ten typ hádky, co bychom mohli zažít, ale nikdy mě nenapadlo, že bychom bojovali na život a na smrt.

Nehledě na nastalou situaci, není třeba někoho zabíjet. Zrovna teď v tomto stádiu je naprosto nezbytné Ruijerda napravit.

„Prostě to udělej, Ruijerde, prosím, poslechni mě.”

Ale ještě jsem nevymyslel, jak to řeknu, co můžu říct? Co můžu říct, aby to pochopil? Prosit ho, aby nás nezabíjel?

To jako vážně?

Copak jsem před několika dny neřekl, že jsme válečníci, co budou bojovat po jeho boku, a že se jím nenecháme ochraňovat? Jsme si rovní, a proto je prošení na nic.

Nemůžu mu říct, že musíme dát druhé straně možnost, aby to všechno vysvětlili, protože sám Ruijerd tuhle logiku neuznává.

Přemýšlej.

Proč jsme s Ruijerdem?

Protože chceme Supardy zbavit jejich špatné pověsti. Pokud Ruijerd někoho zabije, obraz Supardů se ještě zhorší a to je bez debat.

Takže je třeba ho přemluvit, aby se nepral s ostatními dobrodruhy. Pověst Supardů je naprosto příšerná a nehledě na to, kolik dobrých skutků udělá, nikdo jej neuzná, pokud někoho zabije.

Všechna snaha vyjde vniveč a na Ruijerda budou pohlížet jako na nechvalně známého jedince.

Správně, proto nesmí zabít. Nesmíme lidem dovolit, aby si se Supardy spojovali slovo strach.

„Ruijerde, pokud někoho zabiješ, tak se špatná pověst Supardů rozšíří.”

„... … …To znamená, že nemůžu zabít ani špatné lidi?”

„Nezáleží na tom, koho zabiješ, záleží na tom, kdo je vrah.” Pečlivě jsem volil slova.

„To nechápu.”

„Pokud zabije nějaký Supard, má to jiný význam, je to, jako kdyby toho člověka zabil magický tvor.”

Ruijerda to trochu podráždí, je možné, že to považuje za urážku své rasy.

„... … ...Nechápu, proč to tak je.”

„Lidé považují Supardy za rasu, co jenom zabíjí. Že to jsou zlí ďáblové, co člověka okamžitě zabijí, když se cítí jen trochu rozmrzele.”

Možná jsem to vyjádřil trochu moc tvrdě, ale svět se na to takhle dívá a já se to pokouším změnit.

„Je snadné jenom prohlašovat, že Supardi nejsou zlí ďáblové. Ale pokud k tomu přidáš i vlastní činy, mnoho lidí svůj názor změní.”

„...”

„Ale jakmile někoho zabiješ, nic z toho se neuskuteční a lidi budou na Supardy nahlížet jako na zlé ďábly.”

„To je absurdní.”

„Copak jsi to sám nepoznal? Že jsi někoho zachránil, spřátelili jste se a pak najednou rychle obrátili?”

„... … ...To je pravda.”

V duchu svou úvahu uzavřu a shrnu to: „Ale pokud bez výjimky nikoho nikdy nezabiješ...”

„Co se stane?”

„Lidé si budou myslet, že Supardi mají svůj zdravý rozum.”

Vážně to takhle vyjde? Bude se nezabíjení na tomto světě považovat za to, že jsou příčetní?

Ne, teď není čas o tom přemýšlet. Neměl bych se mýlit. Ruijerd zabil příliš mnoho lidí. A lidi budou Supardy přirozeně považovat za rasu, co nekriticky vraždí. Pokud už Ruijerd nikoho nezabije, tenhle názor by se měl změnit. Je to promyšlené očekávání.

„Prosím, už nikoho nezabíjej, pro dobro rasy Supardů.”

Zabít či nezabít, nad tím se musí uvažovat. Ale já neznám hodnotící standard tohoto světa. Ruijerdův standard je pravděpodobně hodně mimo. Mezi těmi dvěma extrémy je příliš složité najít pomyslnou hranici a v tom případě je lepší mu zakázat všechny budoucí vraždy.

„Copak to není v pořádku, když nás tady nikdo nevidí?”

Kvůli těm Ruijerdovým slovům jsem málem chtěl třísknout do stolu a zařvat si hrůzou. [Jelikož se nikdo nedívá, mohu spáchat něco strašného?], mohu se zeptat, odkud tenhle školák přišel?

Tenhle chlápek tady, vážně jsi žil přes 500 let?

„I když si myslíš, že tě nikdo neviděl, vždycky se najde někdo, kdo to viděl, ne?”

„Ale tady kolem nikdo není.”

Ach, kruci, zapomněl jsem na ten šutr, co má na čele.

„Jsou lidi, co to viděli.”

„Kde?”

Přímo tady.

„Copak jsem to já a Eris neviděli?”

„Hmm...”

„Prosím, už nikoho nezabíjej, nechceme se při pohledu na tebe bát, Ruijerde.”

„... ...Dobře.”

Nakonec se zdá, že jsem ho přesvědčil vlastními slzami. Vážně nemám důvěru ve vlastní řeč. Ale Ruijerd kývl.

„Takže tě zapřísahám, abys to nedělal,” prohlásím a skloním před Ruijerdem hlavu. Dívám se na svoje stále se třesoucí ruce. Uklidni se. Tohle je normální.

Tak dobře, nádech.

„Ná—dech.”

Ale stejně se nedokážu uklidnit, můj tep se stále neuklidňuje. Co Eris, bojí se?

Podívám se na ní a vypadá vyrovnaně. Ačkoli ji překvapilo, co se stalo, ale brzy se zatváří, jako že jeho smrt je oprávněná.

Ne, mám pocit, že si ani v nejmenším nemyslí, že to je brutální záležitost.

Ten její postoj s překříženými pažemi, rozkročenýma nohama a vyčnívající bradou je její nejobvyklejší postoj. I kdyby jí to otřáslo, chová se stejně jako obvykle.

Jelikož je takhle vyrovnaná, jak se já můžu takhle třást?

Ruce se mi přestaly třást.

„Tak pokračujme ve výslechu.”

Přinutil jsem se usmát v této místnosti zapáchající krví. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>